Изд.: Bartoszewski W. , ed. Parthenomelica, albo Pienia nabone o Pannie Najwitszej. Wilnia, 1613. Warsz., 1988; Pieni nabone na wita uroczyste. Kraków, 1627. Pozna, 2011; Symphonie anielskie, abo Kolnda/Interp. J. abczyc. Kraków, 1630. Warsz., 1998; eský Dekakord neb Kancionál na deset Díl pes celý Rok dle Slawnosti, as a Dleitosti rozdlený. Praha, 1642; eská mariánská muzika/Sloená a vydaná od A. Michny z Otradovic. Praha, 1647, 1989; Svatoroní muzika, aneb svátení kancionál/Sloená a vydaná od A. Michny z Otradovic. Praha, 1661, 2001; Šteyer M. V., ed. Kancyonal cieský. Praha, 1683, 1687, 1697, 1712, 1727, 1764; Lyra coelestis: Svavi concordia divinas laudes personans/Opera et studio G. Naray. Tyrnaviae, 1695; Slawíek rajský/Od dwogi cti hodného knze J. J. Boana. Hradec Králové, 1719; Cantionale ecclesiasticum complectens ea, quae in ecclesiis per Poloniam praescripto synodorum decantari solent, cum instructione ad cantum choralem/Accurante P. Rzymski. Varsaviae, 1822, 1856 5; Mioduszewski M. , ed. piewnik kocielny czyli pieni nabone z melodyjami w kociele katolickim uywane a dla wygody kocioów parafialnych. Kraków, 1838; Siedlecki J., ed. piewniczek zawierajcy pieni kocielne dla uytku modziey szkolnej. Kraków, 1876 (то же, изм. загл.: idem. piewniczek zawierajcy pieni kocielne z melodiami dla uytku modziey szkolnej. Kraków, 1878, 1922 11; idem. piewnik kocielny z melodjami na 2 glosy: Zawiera pieni polskie i piewy aciskie, oraz róne naboestwa i moditwy: Wydanie jubileuszowe (1878-1928)/Opracowa X. W. wierczek ze wspóudziaem B. W. Walewskiego. Lwów; Kraków; Pary, 1928; idem. piewnik kocielny/Kolegium redakcyjne: ks. K. Mrowiec, ks. M. Michalec, ks. T. Sinka. Kraków, 2001 40); idem. Cantionale ecclesiasticum: Ad usum Ecclesiarum Poloniae juxta decreta Synodorum praesertim Synodi Petricoviensis, cum adhnotaionibus caeremoniarum et instructione ad cantum choralem. Kraków, 1882, 1922, 1925; Gieburowski W., ed. Cantionale ecclesiasticum: Ad normam editionis Vaticanae ratione habita: Ritualis pro Polonia approbati. Pozna, 1926, 1933; idem. Kancjona kocielny: Z uwzglndnieniem rytuau polskiego: Na podstawie Cantionale ecclesiasticum/W nowym oprac. G. Mizgalsiego. Pozna, 1952, 1954 2; rek J. Cantionale Franus: Indices. Praha, 13.10.2000//www.clavmon.cz/clavis/index.htm [Электр. ресурс].

http://pravenc.ru/text/1470305.html

Papie Jan, nie mogc si doczeka pomocy od swego Cesara i maic przytem przyczyn bydz z niego niekontentym, i daic zyska pomoc przeciw Saracenom (a moe i Francuzom) od Bazylego, zgodzi si ze wszelk atwoci na przywrócenie Fociusza’ posmierci Jgnacego, z warunkiem iednak nieprzywaszczania adnego prawa do Bugarii – 428. Patriarcha Alesandryiski nazywa si Pap – 438. Papie Jan owiadcza (podobnie iat Leon III) Fociuszowi, i on nie dodaie do symbou Pilioque i tych, który to czyni, za przestpców poczytuie, lecz e nie mona razem wyprowadzi zwyczaiu, oddawna utwierdzonego na Zachodzie – 445. Papie Jan dzikuie Bazylemu za dan pomoc galerami swoiemi przeciw Saraeenóm, i przywrócenie mu Bugarii (ten ostatni punkt nie speni si i zapewne tylko na obietnicy Cesara zasadza si) – 479. hiastpca Jana Marin II, bywszy posem na koncylium w Konst., utwierdziwszym Fociusza w patriarszestwie, zaraz potpi Fociusza, – to uczyni i nastpca iego Adrian III. – Zaczem zaraz postpi w publiczno list Fociusza, gwatownie oskaraicy acinników wzgldem Filiogue, opieraic si wkocu i na poprzednim koncilinm, które z papieskiemi posami potpio osmielaicych si zmienia dawne wiary wyznanie – odtd a do powtórnego zrucenia Fociusza cige byy zatargi – 489. Fociusz zrucony przez Leona Cesara, którego brat zastpi patriarszeskie miejsce – 570. O nierzdach papieów z Marocciami, podobnie innym historykom. – Od czasu udalenia Fociusza, papiee zaprzestali swoich wzgldem Greków wyniosych zamiarów, iu e doswiadczywszy mocnego odporu, nie osmielali si naraa si nanowo na to, iu e straciwszy Bugary, nie mieli iu powodu do sporu i pretensiów, iu nakoniec, i zaici po wikszey czsci w owych czasach nierdami, i bdc sami igraszk Maroccych, nie mieli czasu na zewntrzne intrygi; te-to hierdy, zapewne bdc przyczyn ohydzenia ich w oczach Greków, byy przyczyn ostatecznego rozerwania za Cerulariusza; dziwna rzecz, iak papiee, który w Rymie wówczas byli przedmiotem obrydze nia, zatrzymali iednak nad Zachodem dawn wadz; prawda, w rzeczy samey wadza ta cokolwiek wówczas osabiaa, a z drugiey strony, wiadomosci Rymu nie tak to si atwo rozchodziy w owe czasy.

http://azbyka.ru/otechnik/Iosif_Semashko...

Вскоре, ко времени избирательного сейма, униаты в опровержение Синопсиса издали сравнительно объемистое сочинение, содержание которого усматривается из следующего его заглавия: «Jedno wita Cerkwi Wschodniey y Zachodniey od pocztka wiary Katholickiey obficie rozkrzewiona, w Ruskie kraie od przyicia krztu w. szczsliwe zawitaa, Prawami od Naia. Królow Polskich potnie warowana, przeciw scriptowi Synopsis nowo wystanowiona»... et caet.; то есть: «Единение святой церкви восточной и западной, от начала веры святой католической широко распространенное, в русские края от принятия (здесь) святого крещения счастливо проникшее, правами и привилегиями от наияснейших королей польских могущественно укрепленное, против сочинения (под названием) Синопсис свету явленное»… и проч. – В свою очередь, и православные ко времени того же сейма издали новое сочинение, направленное против униатов, под заглавием Supplementtum Synopsis. Сочинение это, тоже снабженное красноречивым посвящением сенаторам и послам, имевшим прибыть на избирательный сейм, представляет главным образом отчет ο прениях между православными и униатами, происходивших пред членами коммиссии, заботившейся на конвокационном сейме о соглашении тех и других, и в существенных своих чертах есть не что иное, как довольно значительно расширенный Синопсис 28 . Стремление ультрамонтанов сосредоточить в руках папы верховную власть, которая простиралась бы далеко за пределы, намеченные ей канонами, хорошо известно и ширить речи на эту тему нет надобности. Мы заметим только, что подобное воззрение на прерогативы папской власти сильно распространено было и в Польской Короне, в особенности после введения в нее иезуитов, ревностных поборников папского величия. Для характеристики таковых воззрений на папу в Польше рьяных папистов приведем выдержку из письма князя Николая VIII Христофора (Сиротки) к своему родственнику, известному приверженцу протестантизма Христофору Радзивиллу, очевидно вызванное упреками последнего, что Сиротка подчиняет интересы государственные (речь шла о кандидате на польский престол после смерти Стефана Багория), интересам римского престола.

http://azbyka.ru/otechnik/Stefan_Golubev...

10520 Early tradition stresses Peter " s priority at least in resurrection appearances ( 1Cor 15:5 ; cf. Luke 24:34; John 21:7 ; Haenchen, John, 2:208; Dunn, Jesus and Spirit, 126), which Farmer and Kereszty, Peter and Paul, 46, regard as a pro-Petrine tradition. 10521 That Peter and John appear together early in the Acts narratives (Acts 1:13; 3:1–11; 4:13,19; 8:14), as well as in the Synoptics ( Mark 5:37; 9:2; 13:3; 14:33 ) and other early Christian tradition ( Gal 2:9 ), may support our hypothesis that the beloved disciple represents John son of Zebedee here (see introduction, ch. 3). 10522 Börse, «Glaube,» recognizes that Peter believes here when he sees Jesus, but thinks John «corrects» the Synoptic tradition of the disciples» unbelief (Luke 24:1–11). 10523 Barrett, John, 563, thinks ακολουθν may subordinate Peter to the beloved disciple, given the term " s Johannine significance (cf. 21:22). Swiftness of foot is a benefit in epic literature, albeit not always sufficient for survival ( 2Sam 2:18 ; Homer I1. 10.372–375; 16.186; 20.411–418). 10524 E.g., Plato Sophist 221D; Aristotle Rhet. 2.20.4, 1393b; Cicero Brutus 93.321–322; see more fully Anderson, Glossary, 110–11, 121; the comment on 13:23–24. Comparing different authors provided a way to locate their strongest and weakest points (Dionysius of Halicarnassus Letter to Gnaeus Pompeius 1–2), so one could offer the best examples (Letter to Gnaeus Pompeius 6); one might even compare a single writer " s best and worst speeches (Dionysius of Halicarnassus Thucyd. 35, end). 10525 E.g., Philostratus Hrk. 27.1–13; cf. Xenophon Eph. 1.1. These did not necessarily denigrate the other (see, e.g., Menander Rhetor 2.10, 417.10–11 [citing Homer 17. 22.158]; Philostratus Hrk. 13.3–4). Running for a good reason could be praiseworthy; e.g., running to hear Torah does not desecrate even the Sabbatb (b. Ber. 6b), and one might run to greet a king (b. Ber. 58a) or to greet a loved one presumed possibly lost (Livy 4.40.3; Appian R.H. 2.5.3; Tob 11:9–10; Luke 15:20; other examples in Hock, «Novel,» 140) or because otherwise impelled by sudden news of a loved one (Apol1. Κ. Tyre 25). On physical prowess, see comments on 21:7,11.

http://azbyka.ru/otechnik/world/the-gosp...

10295 We would therefore question the view attributed to J. D. Crossan by Ostling, «Jesus» (as cited in Craig, «Rise?» 142), namely, that Jesus» corpse was merely covered with a little dirt and probably eaten by wild dogs (being eaten by birds or dogs was the normal fate of the unburied, e.g., Homer Il. 11.395; Aeschylus Supp1. 751–752,801–802; other sources in Keener, Matthew, 582, 695). But this view seems unduly skeptical that Pilate would have accommodated Jewish burial practices, especially if he did not insist on Jesus» guilt. (Even among Greeks, it could seem unthinkable that one would not have at least provided mass graves to enemies slain in battle, e.g., Pausanias 1.32.5.) 10296 See also Green, «Buria1.» On Joseph rescuing Jesus» body from a common burial, cf. also Bammel, «Trial,» 444, though a Jewish execution is improbable. Change of opinion could transform a dishonorable to an honorable burial (Cornelius Nepos 10 [Dion], 10.2–3). 10297 That John intends a connection with Jesus» reputed father (1:45; 6:42) or Jacob " s son (4:5) is unlikely; the name was a common one (see CPJ 3:182–83). 10298 Brown, Death, 1240; Davies and Allison, Matthew, 3:647. Although others might appreciate certain benevolent rich persons (e.g., Homer I1. 6.12–19) and early Christians had some well-to-do patrons, one wonders whether early Christians would fabricate benevolence from establishment insiders such as Joseph or Nicodemus (Jas 2:6–7, though cf. Jas 2:3). 10299 Davies and Allison, Matthew, 3:647. Acts 13can be construed as burial by his enemies among the rulers (13:27) who also sought his execution (13:28), but it is summary language; Luke also knows of Joseph as righteous (Luke 23:50–53). 10303 Sophocles Ant. 43–48; Diodorus Siculus 20.84.3; Plutarch Nicias 6.5–6; Diogenes Laertius 6.2.52; Pausanias 1.32.5; Chariton 4.1.3; Philostratus Hrk. 33.33; cf. Plutarch Solon 21.1. 10304 E.g., ILS 7360a; Sherk, Empire, 234; Cary and Haarhoff, Life, 151–52; for slaves, cf. Buckland, Slavery, 74.

http://azbyka.ru/otechnik/world/the-gosp...

Bosworth 1988 – Bosworth A. B. From Arrian to Alexander. Studies in Historical Interpretation. Oxford, 1988. Bouynot 1957 – Bouynot Yv. La poésie d’Ovide dans les oeuvres de l’exil. Paris, 1957. Bowra 1964 – Bowra С. M. Pindar. Oxford, 1964. Bringmann 1965 – Bringmann K. Studien zu den politischen Ideen des Isokrates. Göttingen, 1965. Brodersen 1993 – Brodersen K. Appian und seine Werke//ANRW. II. 31. I. 1993.      S. 339–363. Brown 1973 – Brown T. S. The Greek Historians. Lexington (Mass.) et al., 1973. Bundy 1962 – Bundy E. L. Studia Pindarica. Berkeley; Los Angeles, 1962. Burr 1932 – Burr V. Nostrum mare: Ursprung und Geschichte der Namen des Mittelmeeres und seiner Teilmeere im Altertum. Stuttgart, 1932. Cheshut 1977 – Cheshut G. F. The First Christian Histories. Eusebius, Socrates, Sozomen, Theodoret, and Evagrius. Paris, 1977. Christensen 2002 – Christensen A. S. Cassiodorus, Jordanes and the History of the Goths. Copenhagen, 2002. CIL – Corpus inscriptionum Latinarum. Berolini. Clem. Alex. Protrep., Strom. – Clemens Alexandrinus. Protrepticos, Stromateis. Cloché 1957 – Cloché P. Démosthènes et la fin de la démocratic athénienne. Paris, 1957. Cloché 1963 – Cloché P. Isokrates et son temps. Paris, 1963. A Companion to Homer – A Companion to Homer/Ed. A. J. B. Wace and F. H. Stubbings. London, 1962. Counillon 1998 – Counillon P. Λιμν ρημος//Geographica Historica/Texte réunis par P. Arnaud et P. Counillon. Bordeux; Nice, 1998. P. 55–67. CSEL – Corpus scriptorum ecclesiasticorum Latinorum. Wien. Cuntz 1902 – Cuntz О. Polybios und sein Werk. Leipzig, 1902. Cuntz 1923 – Cuntz O. Die Geographie des Ptolemaeus, Galliae Germania Raetia Noricum Pannoniae Illyricum Italiae. Handschriften, Text und Untersuchung. Berlin, 1923. Curt. – Curtius Rufus. Historia Alexandri Magni Macedonis. Daniel 1933 – Daniel R. M. Vipsanius Agrippa. Diss. Breslau, 1933. Danoff 1962 – Danojf Chr. M. Pontos Euxeinos//RE. Suppl.-Bd. IX. Stuttgart, 1962. Col. 866–1920. D’Avezac 1888 – D’Avezac М. А. P. Le Ravennate et son exposé cosmographique. Rouen, 1888.

http://azbyka.ru/otechnik/Istorija_Tserk...

5065 The subject in 3could be the Father; Jesus» gift contrasts with that of Jacob in 4:5,12 and with that of Moses in 6:31–32 (cf. 1:17; 7:19, 22). 5066 1:22; 9:24; 11:57; 12:5; 13:29; 19:9. The world «gives» Jesus only blows (18:22; 19:3). 13may extend the divine predestinarian use of «give» (e.g., 10:29) to Jesus (cf. 21:13), but this is less than absolutely clear. 5067 ; 28LXX; 28:8,11, 52,53; 30LXX; 30:20; 31:7; 31LXX; 32:49; 34:4; cf. 2:5,9,19. This represents a majority of the occurrences of δδωμι in Deuteronomy (also frequent in Exodus, e.g., 6:4, 8; 12:25; 13:5; 33:1; and elsewhere). 5068 E.g., Josephus Ant. 4.318; notably among the rabbis, who emphasized Torah (Sipre Deut. 32.5.10; b. Ber. 5a; Ned. 38a; p. Hag. 3:5, §1; Exod. Rab. 1:1; Lev. Rab. 35:8; Num. Rab. 19:33). 5069 Strikingly, moralists could recommend being discriminating in choosing to whom to give gifts; they should not be given randomly to anyone (Seneca Benef. 1.1.2). 5071 E.g., Burkert, Religion, 74–75; Ferguson, Backgrounds, 118,147–48. Traditional African religions rarely speak of God " s love; but as in African relations, love is more something to demonstrate than to speak about (Mbiti, Religions, 49). 5072 E.g., Homer Il. 1.86; 5.61; 22.216. Occasionally this is explicitly tied to their sacrifices (Homer Il. 24.66–68). 5074 Goodenough, Church, 10. For Isis, cf. P.Oxy. 1380.109–110 in Griffiths, «Isis»; for Thoeris, see P.Oxy. 3.528.5–6 (also cited by Grant, Paul, 110). 5075 E.g., CD 8.17; " Abot R. Nat. 36, §94B; Pesiq. Rab Kah. 9(attributed to R. Ishmael); Gen. Rab. 80(third century); Exod. Rab. 18:5; 38(attributed to an early Tanna); 51:4; Song Rab. 8:7, §1; cf. Goshen Gottstein, «Love.» 5076 Cohen, «Shekhinta»; cf. Pesiq. Rab. 8:5; Bonsirven, Judaism, 5, 18. See also Ayali, «Gottes,» though Hadrianic repression is a better catalyst for its emergence in the early period than Christian polemic; immutability was long a Greek doctrine, and polemic against Origen in Pesiq. Rab Kah. 15 (so Manns, «Polémique») is unlikely. Cf. Judg 10:16 ; Isa 63:9; Hos 11:8 .

http://azbyka.ru/otechnik/world/the-gosp...

Sea, Thomas F. 2007. “The German Princes " Responses to the Peasants " Revolt of 1525.” Central European History 40(2): 219–240. Seaford, Richard. 1994. Reciprocity and Ritual. Homer and Tragedy in the Developing City-State. Oxford: Oxford University Press. 1998. “Tragic Money.” Journal of Hellenic Studies 110:76–90. 2002. “Review: Reading Money: Leslie Kurke on the Politics of Meaning in Archaic Greece.” Arion, 3rd series 9(3): 145–165. 2004. Money and the Early Greek Mind: Homer, Philosophy, Tragedy. Cambridge: Cambridge Uni- versity Press. See, Henri Eugene. 1928. Modern capitalism: its origin and evolution. New York: Adelphi. Seebohm, Frederic. 1877. The Era of the Protestant Revolution. London: Longmans, Green. Seidel, Anna. 1983. “Imperial Treasures and Taoist Sacraments: Taoist Roots in Apocrypha.” In Tantric and Taoist Studies in Honor of Rolf A. Stein (Michel Strickmann, editor), II, pp. 291–371. Bruxelles: Institute Beige des Hautes Etudes Chinoises. Servet, Jean-Michel. 1981. “Primitive Order and Archaic Trade. Part I” Economy and Society 10 (4): 423–450. 1982. ”Primitive Order andArchaic Trade. Part II.” Economy and Society 11 (1): 22–59. 1994. “La fable du troc,” numero special de la revue XVIIIe siecle, Economie et politique (sous la direction Gerard Klotz, Catherine Larrere et Pierre Retat), no.26:103–115. 1998. “Demonetarisation et remonetarisation en Afrique-Occidentale et Equatoriale (XIXe-XXe siècles).” In La Monnaie souveraine (Aglietta and Orleans, editors), pp. 289–324. Paris: Odile Jacob. 2001. “Le troc primitif, un mythe fondateur d " une approche economists de la monnaie.” Revue numismatique2001: 15–32. Sharma, J. P. 1968. Republics inAncient India: c. 1500-c. 500 ВС. Leiden: E. J. Brill. Sharma, Ram Sharan. 1958. Sudras in Ancient India. Delhi: Mohtial Banarsidas. 1965. “Usury in Medieval India (AD 400-1200).” Comparative Studies in Society and History 8(1): 56–77. 1987. Urban Decay in India c. 300 — с. 1000. Delhi: Munshiram Manoharlal. 2001. Early medieval Indian society: a study in feudalisation. Hyderbad: Orient Longman.

http://predanie.ru/book/220215-dolg-perv...

7589 1 Th 4:13; Acts 7:60; Rev 14:13; Sir 30:17 ; Jub. 23:1; 36:18; 1 En. 89:38; Pss. So1. 2:31; L.A.B. 3:10; 4Ezra7:31–32;2Bar. 11:4;21:25; 36:11; T.Mos. 10:14; L.A.E.48:2; T.Dan 7:1; T. Iss. 7:9; T.Zeh. 10:6; Gen. Rah. 62:2. 7590 E.g., Sophocles Oed. co1. 1578; Callimachus Epigrams 11, 18; Plutarch Apol1. 12, Mor. 107D; Propertius Eleg. 2.28.25; Diogenes Laertius 1.86; Ps.-Callisthenes Alex. 3.6. See also in unrelated societies (Mbiti, Religions, 204–5). 7592 E.g., Chariton 5.5.5–6; for such an announcement that one was dead, Plutarch Cimon 18.7. An orator sometimes intended an audience to take his words the opposite of the way he put them (Cicero Or. Brut. 40.137), but this was irony, not deliberate obscurity. 7593 Sleep allows respite from pain (Sophocles Track 988–991); conversely, loss of sleep can hasten death (Livy 40.56.9) or illness (Livy 22.2.11); one could be tortured to death by lack of sleep (Aulus Gellius 7.4.4; Cicero Pis. 19.43; Valerius Maximus 9.2.axf.l). Lack of sleep could stem from self-discipline (Dionysius of Halicarnassus R.A. 9.64.2; Livy 23.18.12; Silius Italicus 9.4–5), devotion to Torah ( Ps 119:55, 148 ; 1QS 6.7–8), or repentance (Jos. Asen. 18MSS); sickness (Hippocrates Regimen in Acute Diseases 1–2; Prorrhetic 1.135–136; love-sickness (Achilles Tatius 1.6; PGM 101.5–7), jealousy (Plutarch Themistocles 3.3–4), fear (Publilius Syrus 359; Plutarch Alex. 31.4; Silius Italicus 13.256–257), anxiety caused by vice (Plutarch Virt. 2, Mor. 100F), or other anxiety (Homer Il. 2.2–3; Aristophanes Lys. 27; Livy 40.56.9; Plutarch Cicero 35.3); mourning (Homer Il. 24.4–6); idleness during the day (m. Abot 3:4); or hardships (Arrian Ind. 34.7; Gen 31:40 ; perhaps 2Cor 11:27 ; Chariton 1.2.3). 7594 In 11δοκω (here the aorist δοξαν) signifies misunderstanding, as it always does in John (5:39,45; 13:29; 16:2; 20:15), including in this context (11:31, 56). 7595 Bernard, John, 2:380, suggests that Jesus " joy relates to fulfilling his mission (cf. 4:36; 15:11; 17:13).

http://azbyka.ru/otechnik/world/the-gosp...

39 Несмотря на победу над Маврозомом, Феодор I был вынужден добровольно уступить по договору с султаном часть своих владе ний (города Хоны, Лаодокию и местности по течению Меандра) Мануилу ради безопасности на востоке и помощи от Иконии (Nic. Chon. Historia. P. 638. 65—69). 40 Намек на: Пс. 76:11. 41 Намек на: Втор. 14:2. 42 T. e. Никеи. 43 Давид Комнин, владевший всей Пафлагонией. Поход начался летом-осенью 1206 г 44 Пс. 97, 8 и намек на Пс. 113:3. 45 Имеется в виду река Сангарий. 46 Пандар был лучшим лучником в воине троянцев. См.: Homer. Il. 5, 95—289. 47 Гектор — сын Приама и Гекубы — был главным защитником Трои. О искусстве обороняться щитом см.: Homer. Il. 7. 237—238. 48 Лк. 23:30. Речь здесь, вероятно, идет о взятии Плусиады. 49 Неточная цитата из Мф. 27:42. 50 Хониат имеет в виду Давида, праотца Христа. 51 Там же. 143, 2; 15, 5. 52 Об алтаре Милосердия в Афинах см.: Pausan. I. 17, 1; Apollod. 2, 8, 1. Едва ли речь здесь идет о строительстве храма Феодо ром I. Вероятно, Хониат употребляет этот термин аллегорически. 53 Намек на: Рим. II:24. 54 Ираклия Понтийская была «столицей» владений Давида Комиина. 55 Сражение с латинянами под Никомидией. 56 Пословица. Ср.: Иероним. Против Иоанна Иерусалимского/PL. Т. 23, 407В, 14—15. 57 Пословица. 58 Союз между Давидом и латинянами был, вероятно, заключен вскоре после разгрома Синадина (см. примеч. 50), т. е. в конце 1205 — первой половине 1206 г. См.: Карпов С. П. Сочинения Никиты Хониата как источник по истории Трапезундской импе рии/Проблемы всеобщей истории. МГУ. 1971. С. 148. 59 Намек на: Пс. 26:12. 60 Император Генрих послал отряд латинян под командованием сенешаля Романии Тьери де Лоос в тыл Феодору I, угрожая Никее. См.: Виллардуэн Ж. Взятие Константинополя, 455; Nic. Chon. Historia. 640. 15—24. 61 Nic. Chon. Historia. P. 640, 24—26. 62 Давид Комнин в благодарность за помощь послал в латинский Константинополь несколько кораблей с хлебом, получив взамен 300 рыцарей, с помощью которых вернул Плусиаду и напал на владения Феодора I (Nic. Chon. Historia. P. 640, 30—42). Это произошло уже после возвращения Ласкаря в Никею и по этому в «Речи» об этом ничего не говорится.

http://lib.pravmir.ru/library/ebook/3708...

   001    002    003    004    005    006   007     008    009    010